Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fritz Kudláč- sloužil jsem v Kriegsmarine

13. 2. 2014

 

Fritz Kudláč

sloužil jsem pod hákovým křížem

 

Fritz se narodil jako syn československého legionáře Martina Kudláče a jeho ženy, Němky ze střední třídy,  Elsy Louisy Drechselové dne 5. července 1927 v Drážďanech. Po otci měl československé státní občanství a když přišel na svět, měl už čtyři starší sourozence: nejstaršího bratra Erhardta, Waltera, sestru Elfriedu a dalšího bratra Hanse. Tyto měl otec s první manželkou.

Fritz chodil v Drážďanech do německé školy, kde slušně prospíval, alespoň o tom svědčí jeho „propouštěcí vysvědčení“,  což byl jakýsi doklad pro školu dalšího stupně. Trochu mu to kazila čtverka ze zpěvu, ale jinak měl vysvědčení pěkné.

Tehdy končil školní rok Velikonocemi a začínal taktéž Velikonocemi. Fritzova maminka byl z poměrně bohaté rodiny, její otec byl řezník a vlastnil hospodu. Fritzovi se řezničina líbila a chtěl se ji vyučit.

S tímto vysvědčením a touhou po řezničině šel tedy již skoro šestnáctiletý Fritz na pracovní úřad, kde se přerozdělovaly děti podle schopností každého jednoho, kam si který úředník akorát myslel, že to bude pro Říši nejlepší. Psal se rok 1942, bylo jaro a Říše ještě vítězila na všech frontách. Německo ještě nejelo na plnou válečnou výrobu. I tak: nebylo tehdy možno si svobodně povolání zvolit a skutečně to jít studovat. Úředníci si vysvědčení prohlédli a konstatovali, že je Fritz dobrý v technických dovednostech a poslali ho na technického kresliče nebo chcete-li rýsovače do učení v Raadebeulu, což je západní předměstí Drážďan.

Fritz si na učení nakonec nestěžoval: seděl v kanceláři, v bílém plášti a zdálo se mu to nakonec ještě možná lepší, než vysněný řezník. 

Problém následné sestřiny svatby pro Fritze spočíval v tom, že si někdo všimnul, že mají v rodině Kudláčů šestnáctiletého mladíka, který ale nemůže narukovat, protože je cizinec a tak úřady Fritzovi prostě přidělily německou státní příslušnost a Fritz narukoval do Arbeitsdienstu, pracovní služby.  Poslali ho do Littmanstadtu, což byla dnešní Lodž. V Lodži Fritz pobyl jen asi dva měsíce a znovu šel do učení. Ale ani tam nebyl dlouho.

Úderem šestnáctých narozenin v létě 1943 Fritz narukoval do armády. Němci se demokraticky ještě tehdy vyjevených branců ptali, k jaké zbrani chtějí, což byl ve skutečnosti pouze výběr stylu smrti. K pěchotě se nehlásil nikdo, protože za čtrnáct dní byl pěšák vycvičený a okamžitě putoval na frontu. Tak si Fritz vybral námořnictvo.

Vyhovuje se!  Místo určení: Kiel. Tam tedy Fritz narukoval, vyfasoval pracovní mundůr, zase jen lopatu a každé ráno šel uklízet spolu s dalšími to, co Spojenci rozbili.

Každý den probíhaly nálety, v noci Britové, ve dne Američané.

Úkolem Fritzovy jednotky bylo každé ráno odklidit hlavně koleje tramvají. Víc nestihli, protože odpoledne přiletěli po noční návštěvě Britů na další návštěvu Američani.

Nakonec to dopadlo tak, že jako úplně poslední z původní skupiny, se kterou do Kielu narukoval, asi dva týdny po předposledním z kamarádů, byl sám konečně převelený do Kodaně. V Kodani se mu dostalo základního výcviku vojáka. Každý německý voják stejně jako všude jinde, musel umět základní pořadové cviky, vojenskou zdvořilost, zacházet se zbraní, a lézt po stožárech a provazových žebříkách a další drobnosti. Ty poslední disciplíny už byly specialitou námořnictva.  : Fritz byl poté zařazen jako telegrafista.

Fritzovi to moc nešlo, jako telegrafista by měl mít voják hudební sluch, ale ten Fritz neměl, navíc měl ale ve třídě spolužáky, kteří už z Hitlerjugend morseovku znali, takže školení na telegrafistu nebylo pro něj jednoduché.

Kurz pro radiotelegrafisty ukončil Fritz před Novým rokem 1944 a ještě na Silvestra 1943 byl odvelen do Norska na blíže neurčený ostrov poblíž Trondheimfjordu.

Škola pro radiotelegrafisty ale byla až v Trondheimu, kde byli proto následně po pár dnech ubytovaní přímo ve středu městečka. Tam se Fritz učil Morseovku a vlajkovou signalizaci.

V rámci jakéhosi praktického vyučování v této škole byli hoši přidělováni na různé lodě v přístavu Trondheim pod dohled zkušených operátorů, kteří na těchto lodích sloužili jako členové stálých osádek. Hoši sledovali činnost starších kamarádů nebo ti, kteří morseovku zvládali, zkoušeli pod dohledem, ale jen pod ním, jak přijímat, tak vysílat.  Fritz se tak dostal na „mineleger“ aneb minonosku. K sobě dostal zmiňovaného staršího radistu.

Přijal si svoji sadu čísel a písmen, zapsal na papír a toto si odnesl dešifrovací důstojník. K dešifrovacímu stroji měl přístup jen velmi omezený počet mužů osádky.

Každý den létala nad jejich hlavami letadla RAF někam do vnitrozemí Norska, ale jich si nikdo nevšímal. Až jednou, když měl Fritz zase službu ve své kabině se svým nadřízeným se sluchátky na uších někoho na palubě napadlo po Britech letících z  Flaku 20  vystřelit. Dostřelit do výšek, kde Britové létali, se sice stejně touto zbraní nedalo, ale výsledek byl, že se dva letouny od skupiny oddělily, následoval zásah pumou někam do lodi nebo blízko ní a po pár minutách potopení lodi ve vodách Trondheimfjordu, které byly ledové a Fritz vzpomíná, že mu byla tehdy pořádná zima. Jeho štěstím bylo, že nepluli sami, ale kolem se nacházely další lodě a tak je za chvíli z té vody vytáhli. Jeho korková vesta ho spolehlivě udržela na hladině.

Po potopení jeho praktického pracoviště, minonosky, byl Fritz poslán severně od Trondheimu na rekonvalescenci a to asi na tři týdny. Kam přesně to bylo, si již nepamatuje. Po ukončení rekonvalescence , byl Fritz odvelen zpět do Trondheimu a tentokrát na ponorku.

To ho docela vyděsilo, protože už tehdy všichni v Kriegsmarine věděli, že služba na ponorce není bezpečná. Spojenci už měli šifrovací stroj a ponorky spolehlivě lokalizovali. A navíc na lodi byl ještě jakž takž prostor, zato v ponorce místa moc nebylo. Služby byly dvanáctihodinové a posádka se střídala na postelích.

Fritz se zúčastnil dvou plaveb, obě byly krátké a kapitán si vymýšlel potopenou tonáž, aby dostal medaili. Fritz si z plavby pamatuje to, že kotvili v Tromso, kde se tankovalo a nakládaly nová torpéda. Po návratu do Trondheimu se už nic podstatného v Trondheimu nedělo. V podstatě se o tom sice nesmělo mluvit, ale všichni jen čekali na kapitulaci. Ta byla 8. 5. 1945 do Trondheimu doručena spolu s rozkazem, co s válečným materiálem a dokumentací.

Pak už jen čekali na Spojence, až přijedou a vezmou je do zajetí.

 Až dva dny po kapitulaci dorazili Angličané, buď to bylo 9. 5. v noci nebo 10. 5 ráno. Byl velen nástup, kde Angličané zjistili, že si Němci před jejich příjezdem stačili aktivně odstranit veškeré distinkce. S tím zajatci u Angličanů nepochodili. Museli si všechny výložky a hodnostní označení znovu našít a starat se o chod tábora a zase zdravit svoje vlastní důstojníky, čímž všeobecné rozmrzení celkem vzrostlo.  Nikde nebyl žádný plot, ale utíkat nikoho nenapadlo.

Angličané poté v seznamech námořníků vyhledali obsluhy minonosek a minolovek, přidělili jim anglického kapitána a prvního důstojníka, jemuž odpovídali Němci na lodi na jeho rozkazy známým „Aj áj sir!“ a nechali je zase vylovit to, co tam Němci předtím nakladli. To byla extrémně nebezpečná práce, posádkám se říkalo Himmelsfahrtkommnado- komando jezdců do nebes. Asi po třech týdnech lovení min na moři přišli do tábora nějací Američané. Ti pro změnu vyhledávali ty, co měli před válkou jinou národnost. Samozřejmě došlo i na Fritze. Poté ho převezli do tábora československých státních příslušníků.

V táboře je Američani začali učit Češtinu. Fritze naučil otec jen počítat do deseti a základní pozdravy, to bývalí sudeťáci na tom s řečí byli mnohem lépe. Američané je za nějakou dobu naložili beze slova vysvětlení na velkou dopravní loď pod US vlajkou a odváželi neznámo kam. To bylo dohadů, co s nimi jen bude, kam je vezou, na jak dlouho. Všichni chtěli domů, ale báli se, že jedou do USA. Na lodi dostal Fritz po nějaké době opět mořskou nemoc, kterou měl asi dvakrát předtím na minonosce.

Do USA se naštěstí nejelo. Loď po pár dnech plavby zakotvila v Brémách. Američani je zavřeli do tábora obehnaného ostnatým drátem. V táboře se nic nedělo, neměli žádné zaměstnání. Nevíc všechny ale štvala jazzová hudba, kterou zajatcům pořád pouštěli.

Po asi dvou týdnech byl nařízen nástup do nákladních vagónů, na podlaze byly slušně položeny matrace a vojáci se opět přesunovali.  Opět ale nikdo nevěděl, kam se jede, vlak se rozjel a oni sledovali otevřenými dveřmi ubíhající Německo. Projeli sever, Sasko a pořád na jih. Když vlak zastavil, na nádražní budově se skvěl nápis: Fürth im Wald. Skoro u československých hranic. Fritz se zděsil, do Československa nechtěl, jeho domov byl v Drážďanech. Když se vlak pomalu zase rozjel, Fritz využil skutečnosti, že dveře vagónů byly pootevřené a v zatáčce z vozu vyskočil. Vlak odjel a on zůstal naprosto sám v tichu lesa u trati.

Co teď? Byl už říjen a musel hledat střechu nad hlavou, tak se vydal po kolejích zpět do Fürthu. Dále po kolejích byla totiž už Československá hranice. Na okraji Fürthu se dostal k táboru, kde byly samé ženy a děti. Ptal se jich, co to tady je a dozvěděl se, že to jsou už první odsunutí Sudeťáci z Československa

Fritz žádal po ženách, aby ho chvíli ukryly, jeho problémem byly totiž propouštěcí papíry z armády, které neměl.

Děvčata souhlasila, prý ho na chvíli schovají, ale měli strach schovávat uprchlého vojáka. Uschoval si svoje zavazadla a šel jen tak hledat nějakou posádku, kde mu vydají potřebné dokumenty, aby už nebyl vojákem. Vydal se vlakem do blízkého amerického tábora, kde dostal propouštěcí papíry.

Konečně pak 1. 11. 1945 stanul doma. Fritz nebyl v písemném styku s rodinou od 14. 2. 1945. Důvod byl nasnadě. Město bylo téměř srovnáno se zemí spojeneckým náletem. Rodině, která byla v tu dobu v Drážďanech se naštěstí nic nestalo.Fritz se mezitím hlásil na pracovním úřadu, kde se přerozdělovalo už ne podle toho, kdo co umí nebo dokonce kam kdo chce, ale kam ho přímo pošlou a koho je nejvíce potřeba. Přišel teda na úřad:

Co umíš chlapče?“

Jsem technický kreslič!“

Cože? To můžou dělat ženské! Ty budeš Umschüller! Zámečník! Je potřeba Drážďany zase postavit, firma Bau und Schloserrei, hlas se u pana Maxe Grossmana na přeškolení!“ Takže další nové učení. Nicméně učil se a pracoval celou dobu, než přišlo povolení k vystěhování se z Německa.

Otec už v tu dobu bydlel ve Vracově a dával jim písemné instrukce, jak mají postupovat.

V Drážďanech je naložili i s nábytkem do nákladního vagónu a jeli v něm až do Děčína. Tam Československé státní dráhy nákladní vagón s majetkem rodiny zaplombovali a rodinu posadili do osobního vlaku. Docestovali až do Nemotic, kde si jeden z ajznboňáků všimnul, že děti mluví s matkou německy a dal se s nima do řeči, že německy umí taky a kam že vlastně jedou?

Jedeme do Vracova, stěhujeme se z Drážďan!“dostalo se mu odpovědi.

Pán byl shodou okolností Vracovják a tak je doprovodil až do Lipin, kde se celá rodina konečně po dvou a tři čtvrtě letech zase setkala.

Bedřich na Vracov z jeho prvního dojmu má nezapomenutelnou vzpomínku:  ve Vracově byly před domy studny s vahadly na vodu. Bedřich vyvalil oči a pro sebe si říká:

Kam jsem se to dostal, všude šibenice, tady nás pověsí!“

Bedřich nastoupil do STSky v Kyjově jako zámečník, rychle se musel učit jazyk, ale jinak neměl žádné problémy.

Další nepříjemností bylo, že v roce 1949 musel narukovat do Československé armády, konkrétně do Berouna ke 4. kulometné rotě. Naštěstí brzy byl odvelen do autoškoly, něco na úrovni dnešní poddůstojnické školy. Tam se učil jezdit na ruském Gazu. Jezdil také s Haklem, což byl bývalý německý SdKfz. 251, kolopás, ještě ale s původním německým benzínovým motorem Maybach. O jeho vojenské minulosti se nevědělo, jen jednou ho navštívili příslušníci státní bezpečnosti a řekli mu, že si ho budou hlídat.

Bedřich ukončil vojenskou službu a vrátil se zpět do Vracova. Celá léta pak pracoval  na STSce v Kyjově jako zámečník, jezdil taky se zemědělskými stroji. Nikdy se neoženil, ale našel si družku a s ní šťastně a dlouho žil.


 


 

Poznámka autora: pan Kudláč dodnes bydlí ve Vracově, paměť mu slouží a jeho vyprávění se poslouchá samo.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin na něco silně zapomněl 3

(Staňa Selič, 21. 4. 2014 8:08)

Při akci skupiny Vela byl mimo jiné neuváženě zastaven německý vojenský transport, jímž prchali Němci s Maďary do americké zóny. To se vymstilo na zbytečných ztrátách na životech vracovských občanů. Podle svědků máme ale informaci, kterou musíme ověřit: pilot letounu, který následně stojící a odtlakovanou lokomotivu ještě proděravěl, letěl příliš nízko, měl sundanou masku z obličeje a byl to černoch.

Pokud by toto byla pravda, jednalo by se o letoun P-51B Mustang veleslavných Red Tails, což byla 332. fighter group aneb stíhací skupina sestavená výhradně z afroamerikánského obyvatelstva - z černochů. Viz. nádherný film s názvem "Red Tails" - Rudé ocasy. Myšleno letadel.

K působení příslušníku skupiny Vela po válce: válečná kronika městyse Vracova nebo spíše kronika z té doby je velmi strohá, má cca čtyři stránky a týká se jen působení členů KSČ, nic jiného tam není zmíněno. Ani přistání Mustangu u Vracova, ani Štěpán Novotný ani další věci a bojovníci v zahraničí. Komunisté dokázali pošpinit nebo zadupat i druhy, kteří s nimi bojovali bok po boku, třebaže měli jiné názory.

Re: Martin na něco silně zapomněl 3

(vracovjaci, 28. 4. 2014 6:38)

Na něco jsem silně zapomněl? O těchto věcech ani nevím. Opět dávám výzvu, kdo chce může se stát dopisovatelem těchto stránek. Jak vidíte na aktualizaci stránek, jedna osoba nemá šanci. Musel bych se tomu věnovat minimálně poloprofesionálně. Ikdyž jsem tomu věnoval už hromadu času, často se stane, že někdo má informaci k danému tématu, kterou jsem se já ze svého zdroje nedověděl a pak ji tady předhodí s tím, že Martin něco silně zapomněl.

Re: Re: Martin na něco silně zapomněl 3

(Staňa Selič, 16. 11. 2014 15:34)

Jo, Martine, zapomněl jsi říct, že ty jsi Bedřicha našel. To jsi zapomněl. A silně. :D

Re: Re: Re: Martin na něco silně zapomněl 3

(vracovjaci, 4. 12. 2014 12:44)

Já jsem ho nenašel.

Proč to nevydáme?

(Staňa Selič, 16. 11. 2014 15:39)

Strýc Kudláč nedali moc životosprávě a skončili jak jinak než v nemocnici. Tom jich tak tak že zachránil. Pak se se strýcovým souhlasem zajiš´tovaly jeho věci a našla se celá jeho vojenská dokumentace.

Celý jeho příběh, co jsme tak dlouho a pracně zpracovávali, je v letech jeho vojenské služby jinak. Strýc se spletl o rok, narukoval až v září 1944, ne v létě 1943. Všecko špatně... ale máme to už opět v cajku a hotovo, jenom se množství dat velmi rozšířilo. Já už se i stydím někoho na Vzpomínky na neznámé vracovjáky upozornit, jak zjišťujeme stále nové a nové věci.

Martin na něco silně zapomněl

(Staňa Selič, 21. 4. 2014 7:58)

Martin sice otisknul moje opravdu velmi - velmi zkrácené a slohově neučesané vyprávění příběhu Bedřicha Kudláče, ale zapomněl na jednu velmi podstatnou věc: nebýt jeho a pana Lopraise, asi bychom se nikdy o Martinu Kudláčovi, Bedřichu Kudláčovi a Stanislavu Špičkovi řádně nedozvěděli.

Začnu tím, co mají tito tři společného: Martin Kudláč, vracovský rodák, šel do světa za prací a v Drážďanech si našel ženu a měl tam rodinu, mezi dětmi i Fritze Kudlace. Fritz Kudlac už jako Bedřich po válce na popud hlavy rodiny Martina reemigroval se zbytkem rodiny do ČSR (v Německu byl hlad a bída) a našel si zde družku, vdovu po vojákovi vládního vojska, paní Marii Špičkovou. Dva příběhy máme téměř zpracovány, příběh Stanislava Špičky nikoliv.

Přesto samotný objev pana Kudláče a jeho osudu nebyla ještě zdaleka výhra. Pan Kudláč, stále fešák a stále mariňák, totiž pod vlivem silné výchovy svého otce neměl Němce s jejich národním socialismem příliš v lásce a všechno švejkoval. Následkem toho netušil, jak se jmenovala jeho minonoska, se kterou byl potopen, kdy to bylo, jak se jmenovala jeho ponorka, na které sloužil. Jeho jméno jsme v naprosto neúplných jmenných seznamech německých námořníků samozřejmě taky nenašli, takže nastoupily skutečně drsné výslechové metody ze Slovácka: padlo celkem sedm litrů slivovice. Pak došlo k nacházení dalších a dalších předmětů z Bedřichova válčení u něj doma, když mu Tom Petržela "pomáhal s úklidem". Jak se Bedřichovi před oči řádně zaostřené dobrou halůzkovou dávaly další a další předměty, Bedřich si začal vybavovat co to bylo, kde to vzal, příběhy kolem toho. Našlo se jeho album z války, naprosté poklady!

Každá informace, kterou "strýc" "pustili", vyvolala místo odpovědí celé řady otázek, které bylo nutné neuvěřitelně pracným způsobem ověřovat. Jen hledání jména minonosky, na které sloužil a ke které dodal velmi kusé informace, trvalo měsíc usilovného pátrání.

Hledání jeho ponorky to byly jeho dva zvláště zostřené výslechy a další tři týdny ověřování takových detailů jako odkud kam ponorka na misi jela, jak dlouho plavba trvala atd. Strýc výslechy úspěšně přežil, i když vyzradil spoustu věcí. Podle svých slov je taky mariňák a něco vydrží, slivovici zajídá česnekem, aby si snížil tlak, na který bere léky!!!! Po nebožce družce našel Tom v jedné skříni čtyřicet litrů slivovice, ale strýc s ní byl během měsíce a půl hotový. Pak že se výslechové metody nelíbí! Ještě se nám vyslýchá sám!

Výsledkem je stále rozpracovaný jeho příběh na www.ulozto.cz, nazvaný s úcty k zemřelému panu Mahrovi, leteckému historikovi s nímž jsme spolupracovali na jiném příběhu týkající se Vracova, "Vzpomínky na neznámé Vracovjáky". Heslo ke stažení je: enterprise. Soubor vícero příběhů je velmi obsáhlý ve formátu MS Word 2003. Upozorňujeme, abyste se jej nesnažili ukládat nebo ho editovat, jinak se se zlou potážete, tento textový editor má docela potíže s takto velkými soubory. Musím to psát po jednotlivých kapitolách a na web takto za sebe skládat.

Re: Martin na něco silně zapomněl

(Jan Mračno Vysoké Mýto, 11. 10. 2014 2:38)

Velmi zajímavé.Je mi 73 roků a celý život se zabývám létáním.Celkem podrobně jsem zpracoval něco podobného o válečném letci z Anglie panu Josefu Koukalovi z Luže.Dělal výstavy a přednášky na školách.Zpracujte něco podobného,rádi přijedem.Spojení : 607588873

Martin na něco zapomněl 2

(Staňa Selič, 21. 4. 2014 7:59)

Pokračuji: proč píšu, že příběhy jsou rozpracované? Máme teď výstavu na Chamartinu, proběhly zde super přednášky, diskuse a výklady s hosty a co? No pamětníci přinesli zase řadu dalších informací k našim příběhům, máme žádost v Berlíně v archivu co se týká Bedřicha Kudláče, prostě vydat něco knižně rovná se za chvíli to mít neaktuální. Příliv nových informací k příběhům co máme neustává, proč to uzavírat? Každou další informací se nám nádherně skládá mozaika dění za druhé světové války ve Vracově. Dopisy paní Špičkové "milému Staníčkovi" jsou pro jen pro silně otrlé povahy, jakmile téma zpracujeme, budete všichni při jejich čtení brečet jako malé děti. Mimo silné citové stránky je v nich ale nádherně popisován běžný život za protektorátu: jak roste prase, co na poli, co doma...

Navíc se opět rozšířily informace kolem partyzánského oddílu Vela, kterou tady Martin zmiňuje v jiném super článku. Našel se jejich originální dobový prapor ve Bzenci na jedné půdě, máme ho vystavený
v Chamartinu. Upřesnily se další informace a zjistily se kusé nové, které budou vyžadovat další spousty hledání. Zejména hrdiny z pošty, který kontroloval a likvidoval udání místního "vlajkaře" na příslušníky skupiny Vela a díky němu nemáme seznam Němci zavražděných občanů na radnici mnohem větší. Čistá hrdina, civilista, o kterém se dodnes neví.
Prostě: těšte se.