Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsme potomky Habánů?

7. 2. 2013

 

 

Jsme potomky Habánů?

 

Nejprve by bylo potřeba říct, kdo to vlastně Habáni byli, zde p. Grygera o nich píše:

 

 

Ve století 16. a v první čtvrti století 17. nemálo zasahovala do dějin země moravské a také našeho kraje sekta, tak zvaní Novokřtěnci. Na Moravě se jim říkalo Habáni ( dle Haushaben) nebo Toufaři. Poněvadž je důvodná domněnka, že po nich ve Vracově zůstaly jisté stopy, a ani vzpomínka na ně dosud nevymizela, rozepisuji se o nich podrobněji. Původem byli Němci, nejvíce ze Švýcar a Tyrol, a neměli nic společného s buřičskými a nemravnými Novokřtěnci münsterskými. Vznikli ve Švýcarech kolem 1525 a původci jejich byli mužové nikterak nepatrní, ale učení, bývalí kněží nebo mnichové neb predikanti protestantští, kterých neuspokojovala ani reformace ani církev katolická. Byli to např. Konrád Grebl z patricijské rodiny v Curychu, jenž studoval na universitě pařížské a vídeňské, pak Felix Manz, učený muž (utopen v Curychu) Georg von Chur, též Jörg Blaurock zvaný, uteklý mnich z churského kláštera sv. Lucia, jenž se dal první znovu pokřtít, v Tyrolích byl vězněn a v Clausen upálen r. 1529 – nazýván Pavlem Novokřtěnců, z téhož kláštera byl i Ullmann, upálený ve Švábsku – Waldsee, Ludvík Hetzer, kazatel a učený muž, jenž r. 1529 v Kostnici mečem sťat, dále Dr. Baltazar Hubmaier, zprvu katolický kněz a kazatel i profesor, konečně farář ve Waldshutě na Rýně. Hubmaier utekl r.1526 na Moravu do Mikulova k panu Leonhardu Lichtensteinovi, který popřál Novokřtěncům útulku. Tento pán sám se dal znovu pokřtít a přidal se k nové víře. Hubmaier byl r.1528 ve Vídni upálen, a jeho žena která mu zůstala až do konce věrna, v Dunaji utopena. Smutný případ stal se na Moravě s Martinem Göschlem, jenž byl původně mnichem želivským a od r. 1509 světícím biskupem olomouckým. Od r. 1521 byl proboštem ženského kláštera cisterciáckého v Kounicích, tam odpadl k protestantům, oženil se s jednou jeptiškou téhož kláštera, pak i se ženou utekl do Mikulova a žil tam při kostele sv.Václava, nad nímž jakožto probošt měl patronát, a stal se Novokřtěncem. Byl u Novokřtěnců ve velké vážnosti. Roku 1528 vydán byl králi do Prahy, pro odpadlictví měl býti upálen, trest smrti mu však změněn přímluvou moravských pánů v doživotní žalář, vydán byl svému biskupu a umřel ve vězení v Kroměříži. – Novokřtěnci byli hned od počátku, jak od protestantů tak katolíků, velmi pronásledováni. Ve Švýcarech Cvingli je kázal topit, v Tyrolích úřady je neustále stíhaly, podobně ve Švábsku, v Bavořích, Falci, Hessensku, po lesích a horách byli honěni, na jejich hlavy ceny vypisovány, ze země byli vypovídáni a jejich majetek zabavován, žalářováni – někteří i dlouhá léta, též na galeje posíláni a všelijak krutě popravováni, topeni, páleni stínáni, stříleni atd. Byli však ve svém bludu neoblomní a mnozí neohroženě šli na smrt a v mukách se smáli a zpívali, až lidé žasli a nejedni se k nim i přidali. Jsouce jinde pronásledováni, utíkali k nám na Moravu, kde přičiněním stavů byla velká volnost náboženská. První přišli ze Švýcar asi r.1526 do Mikulova i jinam a pak až do konce 16. století neustále se k nám táhly proudy vystěhovalců, nejvíce byly ze Švýcar a Tyrol, ale též něco ze Švábska, Falce i Hessenska i ze Slezska. Byli to vesměs Němci a byli by nám jižní Moravu snad poněmčili, kdyby ne občasných přísných opatření vlády proti nim a konečného jejich vypovězení po bitvě bělohorské.

Co do učení byli sektou protestantskou a mnohou podobnost měli zvláště s Českými Bratry. Jejich vyznání víry (Věřím) bylo úplně katolické. Náramně zaujati byli proti všemu katolickému : proti mši sv., proti zpovědi, obrazům a vůbec úctě svatých. Svátků krom neděl neslavili. Svátostí vůbec neuznávali: večeři Páně sice měli (chléb a víno), ale byla jim jen památkou poslední večeře, a nikoli tělem a krví Páně, křtu nepřikládali nijakých očišťujících účinků, kněží neměli – jen kazatele. Hlavním jejich znakem, kterým se sami před jinými nejvýš vynášeli, byl křest, byl jim však pouhým vyjádřením změny života k lepšímu – nic víc. Proto křtili jen dospělé, a kteří k nim přestupovali, ty překřtívali. Křest malých dětí nazývali ohavností – ein Gräuel. Své děti křtili až asi ve 12 roce, když už měly rozum a byly poučeny. Druhým jejich hlavním znakem byl pospolitý život v jedné velké domácnosti, to bylo jejich „obcování svatých“ – a říkali si mezi sebou „bratří a sestry“ (Geschwistriget). Kde se jen poněkud dalo, vidíme je na Moravě žíti společně ve velikých staveních, která jmenovali Haushaben, a žilo jich společně někde 200 – 400 – 600 až tisíc, ba ještě víc! Takových větších Haushaben měli na Moravě – jak níže vypsáno – koncem svého pobytu zde 24. Žili však i porůznu v malých skupinách. Jak velké byly ty jejich Haushaben – společné domácnosti – usouditi možno nejen z množství jejich obyvatelů, ale i z jejich zařízení a uspořádání. Každý tam měl své úplné zaopatření i s rodinou, a všechno, jak majetek tak práce i jídlo, bylo společné. A při tom se provozovalo všechno, rolnictví, chov dobytka i řemesla, a to nejen pro vlastní potřebu, ale i na prodej. K tomu bylo zajisté potřeba mnoho místa a rozsáhlých stavení. O všechno však bylo postaráno: byla tam veliká kuchyň a pekárna, ve kterých byly zaměstnány kuchařky s pomocnicemi a pekaři, byla rozsáhlá jídelna, manželé měli soukromé světničky, svobodní zase své místnosti, každé pohlaví zvlášť, též šestinedělky měly svou místnost, pak byla velká prádelna a obšírná světnice, kde se předlo a žilo, a kde stále pracovaly přadleny a švadleny, mimo to byly dílny pro každé řemeslo zvlášť, pro kováře, koláře, stolaře, jircháře, koželuhy, krejčí, obuvníky atd., všem sloužila společná nemocnice, děti měly pro sebe místnost zvláštní, kde o ně pečovaly ošetřovatelky, a větší měly i školu. Kromě toho všeho byla ještě velká hospodářská stavení pro množství krav, koní, ovec, pak stodoly, sýpky, sklepy, špižírny atd. Někde měli i pivovar. Byl to tedy velký dvůr a v něm celá obec. A všechno to stálo pod správou zkušeného muže, hospodáře, kterému říkali Diener der Notturft, ten na všechno dohlížel, o pořádek dbal, práci určoval, společnou pokladnu v moci měl, dům na venek zastupoval. Jemu k ruce byli pomocníci. Mimo to byl všude duchovní – kazatel -, kterému říkali Diener des Wortes nebo des Evangeliums. Kostelů však nebo kaplí neměli (vyjma snad v Mikulově), úřady by jim to nebyly ani nepovolili.

Dobře rozčleněná a bedlivá práce při pospolitém životě měla úspěch, jenž budil všeobecný podiv. Mimo rolnictví, vinařství, sadařství a chov dobytka, zvláště koní, především jejich řemeslné výrobky byly chvalně známy. Nejvíc bylo vyhlášeno jejich umění mlynářské, soukenictví, nožířství a též hrnčířství („toufarové“ nádobí do ne dávna bylo hledáno). Lid se k nim hrnul nakupovat, páni si jich vážili jako dobrých pracovníků a pro jejich píli a svědomitost najímali si je za úředníky, správce, šafáře, vinaře, mlynáře, zahradníky atd., ba i sami olomoučtí biskupové prý používali jejich služeb. Byli ovšem i zámožní – byly u nich peníze, též proto byli pánům vítáni.

Ze života, jaký se vedl ve společných domech, aspoň něco zde uvedu. Všechno bylo uspořádáno. Na příklad i jídlo bylo přesně stanoveno. Z roku 1569 (a to bylo v čas drahoty) zachoval se takový jídelní pořádek: o 7.hodině ráno snídaní, o poledni chleba a teprve večer vařené jídlo (tento pořádek se dosud většinou zachovává ve Vracově). Maso bylo v neděli a ve středu, při těžší práci však bylo i víckrát týdně, a někteří dostávali na poledne a na svačinu k chlebu síra a též piva. Staří sedávali v jídelně zvlášť a dostávali nejvíc a také vína. Co do oděvu, dbáno bylo co největší prostoty, předepsána byla látka domácí a dopodrobna určena pro každé stáří a pohlaví míra i kroj. Co do řemesel, každé mělo nad sebou mistra, který i výrobky rozprodával, peníze přijímal a hospodáři odváděl, též ti, kteří pracovali neb sloužili u pánů, byli povinni službu odvádět. Děti byly vychovávány společně, po odkojení odebraly se matkám, aby jim nepřekážely v práci, a odevzdány ošetřovatelkám. Větší děti chodily do školy, kterou měly v domě, a přísně se dbalo, aby se každý naučil řádně číst a psát. Do práce např. na pole, chodívalo se společně, z toho se dosud ještě někde udrželo přísloví: „Jde vás jak Habáňů“.

Hlavou všech Novokřtěnců na Moravě býval tak zvaný „Vorsteher der ganzen Gemein Gottes“, byl to jako nějaký biskup. Volen býval na doživotí a sídlel kde mu bylo libo. Zdá se, že každého roku u něho mívali všeobecnou schůzi, asi v čas velikonoční, na té schůzi bývali voleni hospodářové pro různé domy a ustanovováni též kazatelé vzkládáním rukou starších a modlitbami. Někteří posíláni také jako apoštolové do okolních zemí.

Jejich osudy na Moravě byly takové: První osada byla asi od r. 1526 v Mikulově, od té oddělil se r. 1528 Jakob Widemann, nechtěje uznati meče a daní (tj. války a placení daní na ně) a byl přijat s více než 200 osobami od pánů z Kounic do Slavkova, kde založil Haushaben (dosud se jedna ulice ve Slavkově jmenuje „Toufarská“). Roku 1527 přitáhl do Rosic na panství Žeritínské, Filip Blauärmel (Weber) ze Švábska s přívrženci nasbíranými po Švábsku a Virtenbersku. V Rosicích byl však tehdy také již Gabriel Ascherham, kožešník rodem ze Schärdingu v Rakousích H., který tam dovedl stoupence za Slezska (Hlohov, Vratislav, Kladsko), Filip se s ním nepohodl a odtáhl se svými do Hustopeče (1528) a za ním tam přitáhlo ještě asi 150 osob ze Slavkova, kteří se zas nepohodli s Widemannem. Roku 1531 přitáhl u Tyrolska Huter, smířil hustopečské s rosickými a po něm se pak všichni Novokřtěnci jmenovali Huterovští. Dvě Haushaben v Hustopečích měla tehdy na 2.000 osob, v Rosicích (jedno) na 1.200. Huter na čas odešel do Tyrol a posílal lidi na Moravu, potom bydlel v Hustopečích a byl představeným až do smrti r.1536. Zemřel v Tyrolích, kam ušel před pronásledováním v r. 1535. V Clausen (am Eisack) jej chytili, s roubíkem v ústech vedli do Inšpruku (Insbrucku), tam jej trýznili, hodili do studené vody a v horké světnici pak mrskali, na zmrskané tělo mu nalili kořalky a zapálili,potom mu nasadili na hlavu klobouk s chocholem a vedli do kostela. Když kráčel k hranici, pravil: „Nun kommt her, ihr Wiedersprecher! Lasset uns den Glauben im Feuer probiren. Dieses Feuer meiner Seel so wenig, als der brűnedt Ofen dem Sidrach, Misach und Abdenago.“ Upálen byl 3.března 1536. Po něm byl představeným na Moravě Hans Amon (Tuchmacher) do r. 1542.

Huter vypravuje ve svých zápiscích, že 24.října 1533 bylo vidět v Hustopečích 3 slunce na nebi a dvě duhy hřbety k sobě, konci od sebe, což byl ovšem zvláštní a řídký, ale jinak přirozený a známý světelný úkaz.

Roku 1535 vydal král Ferdinand na Novokřtěnce vypovídací rozkaz, a nastaly jim krušné časy. Gabrielští se z Rosic vrátili částečně do Slezska, Pruska a Polska, mnozí zůstali v malých skupinách a bez stálého bydliště na Moravě. Sám Gabriel umřel na polskoslezských hranicích r. 1545.Část Slavkovských odtáhla na Slovensko, jiná do Haliče a jen málo jich zůstalo na Moravě. Když však pronásledování ustalo, zřizovali si nová sídla. Tak Tyrolák Ulrich Stadler, jenž se byl uchýlil též na Slovensko a získal tam na 60 osob mezi Slováky, zřídil r.1536 dům v Bučovicích a byl jeho hlavou až do smrti v r. 1540. Stadler spojil se co do učení s Huterovcem Hansem Amonem, jenž bydlel asi v Hustopečích a tak nastala od r. 1537 mezi Novokřtěnci jednota, která se po Gabrielově smrti r. 1545 stala úplnou. Z Bučovic se šířili v následující desetiletí též jinam, na př. Do Bohuslavic, Uhřic, Milonic (Milotic?), a bezpochyby že též Novokřtěnci v Jarohněvicích, ve Bzenci a ve Vracově tam odtud vzali původ. Roku 1537 se nanovo usadili ve Slavkově a postavili si tam dům, r. 1538, v Pulgarech a Pouzdřanech, r.1543 v Břeclavě,(od Žerotínů přijati). Roku 1545 začali Haushaben a bydleli v těchto místech: v Kopčicích (u Krumlova), Ivančicích, Bzenci, (Pysentz) Napajedlích, Pavlovicích, Staré Břeclavě, Hodoníně, Bílovicích, Čejkovicích, Bořeticích, Veselí. Ve Bzenci sídleli, možná v tak zvaném Novém dvoře, který do nedávných časů stával za nynějším zámkem při silnici k Těmicím. (Rádi totiž nazývaly svoje dvory NEUHOF, také v Sobotišti v Uhrách měli jméno Neuhöfler). Bzenec s celým panstvím patřil r. 1545 z polovice šlechticům Šarkanům.

Měli dům též ve Vacenovicích (Watzenobis), Jan a Jetřich ze Žerotína, páni ze Strážnice a Vacenovic, dali jim les v „dolním závodě“ (asi  nynější Závidov) za roční poplatek k vymýcení, ještě r. 1612 jim to Jan Jetřich ze Žerotína znova potvrdil. Vacenovští byli asi z těch, kteří jako vyhnanci před časem tábořili v lese u Rohatce a zdržovali se na Habánském kopci. ( Co se týče Vacenovic, byly v r. 1586 pusté, ale brzy zase znovu osazeny. Roku 1590 koupil je od Jana z Lípy s tvrzí i dvorem Kašpar Proskovský z Proskova, pán bzenecký, tak patřily od té doby Vacenovice i Vracov k témuž panství, což trvalo do r. 1767). Dále se Novokřtěnci usazovali : v Lanžhotě 1565, v Čejkovicích a Prušánkách 1566, v Uhřicích r.1568, znovu obsadili dřívější „Haushäbl“, v Mikulčicích a Nové Vsi u Břeclavi 1570, r. 1576 jim shořely domy ve Staré Břeclavi a Tvrdonicích, r. 1581 zřídili dům ve Fryšavě a Pohořelicích, r.1589 v Kobylí, 1593 koupili v Hodoníně dům od zemského maršálka a usadili se v něm, také v zaniklé osadě Kříži ( Creutz) měli dům, atd. Byli sice časem od některých pánů z domů vyháněni, např. od Záviše z Víckova, pána na Polehradicích, Čejkovicích a Prušánkách, ale usazovali se zas jinde anebo se vraceli na staré místo. Po některých osadách žili též roztroušeně, např. počátkem 17 století ve Bzenci, Miloticích, Mistříně Jarohněvicích aj. Není pochyby že i ve Vracově.

V letech 1579 – 86 stěhovali se na Moravu ze Švýcar, protože tam bylo usneseno úplně je vykořeniti. Zvláště silné bylo stěhování k nám r. 1585 a 86, takže dvorce vrata před vystěhovalci zavíraly, nemohouce jich tolik přijati. Mezi přišlými bylo však i mnoho lidu z Vorarlberska „aus dem hinteren Bregenzerwald“ a z farnosti Au.

Svůj pobyt na Moravě museli Novokřtěnci draze vykupovati. Roku 1575 moravský sněm poručil, že musí z každé osoby přes 10let staré platiti 4 bílé groše ročně, avšak r. 1579 omezen poplatek tento na osoby přes 18 let. Také jim zakázáno doma vařiti pivo. Poněvadž si domácí řemeslníci na ně stěžovali, že jim ubírají živnosti a chleba, zakázáno jim v r.1600, zřizovati nové domy – Haushaben - , ale páni je za pracovníky směli mít. Každé vojsko, které krajem táhlo, jejich domy vyjídalo, vydíralo i plenilo, na př. R. 1597 táhli Moravou do Uher dvě knížata z Lineburku a položili se s 1.000 jezdců do jejich dvorců v Žadovicích a Vacenovicích, leželi tam 10 dní a velmi uškodili. Roku 1602 leželo mnoho vojska na jižní Moravě a velmi jí škodilo kromě jinde též v Dambořicích, Vacenovicích a Žadovicích. Zvláště však od vojsk trpěli r. 1605 a první léta 30leté války. (Ve Vracově aspoň koncem 16. a začátkem 17. stol. domů čili dvorce neměli, poněvadž se o něm kroniky nezmiňují). Ve století 17. již hmotně velmi upadali. Když císař Rudolf na ně chtěl v čas státní nouze uložiti velké dávky, odpověděl mu zemský hejtman Karel z Lichtenštejna (19.ledna 1605): že jsou chudí, většina že jich žije ve svých dvorcích o chlebě a vodě a mnozí proto ze společenstva raději vystupují, také prý mimo obyčejnou daň platí z každého dvorce 1000 zl. ročně, páni že jich utiskují jak mohou a vojsko často vyjídá.

Z jejich kronik vyjímám některé osobní zprávy z našeho okolí. Do roku 1556 zemřel jim v Žadovicích hospodář, Diener der Notturft, Valtan Schneider čili Hess, r. 1561 Jakob Kirchner starý kazatel, téhož roku zemřeli jim hospodáři Thomann Schmidt v Dambořicích a Lorenz Schuester v Uhřicích, r. 1571 zemřel ve Vacenovicích hospodář Christian Schuester a kazatel Christl Lenk čili Gärber, r. 1573 ve Slavkově kronikář Kaspar Braitmichl, r.1574 v Dambořicích vážený kazatel Leonhart Dax, r.1578 v Žadovicích výborný kazatel Melcher Waal Schuester, r. 1579 v Dambořicích hospodář Martan Hönig, r.1581 ve Vacenovicích hospodář Hänsel Kircher čili Hess, r.1583 ve Veselí hospodář Jakob Klemp, r. 1585 v Žadovicích kazatel Paul Glock čili Jung Paul, jenž 19 let strádal v žaláři, roku 1586 tamtéž kazatel Veit Grűnberger čili Urmacher rodem ze Stubachu v Tyrolích, jenž byl v Solnohradě 7 let ve vězení, atd.

Jejich představení – biskupi – až asi do konce pobytu na Moravě byli : po Hansu Amonovi, - Leonhart Lanzenstil 1542 – 65, ( dle řemesla Sailer zvaný, zemřel v Němčičkách u Kounic), Petr Walpot 1565 78 (zemřel v Přibicích), Hänsel Kräl 1578 – 83 (Kitzbűchler zvaný, zemřel v Nových Mlýnech u Lednice), Klaus Braidl 1583 – 1611 (zemřel v 82 letech v Nových Mlýnech), Sebastián Dietrich 1611 – 19 ( zemřel v Dambořicích 8/12), Ulrich Jausling 1619 – 21 ( zemřel v Branči v Uhrách, pochován v Sobotišti), Rudolf Hirtzl 1621.

Konec Novokřtěnců na Moravě byl takový: Nedlouho po porážce protestantů na Bílé Hoře byly vypovídány všechny sekty, a tu r. 1622 dne 28. září vydal kardinál Dietrichstein, správce Moravy, jménem císařovým patent, kterým do 14 dní Novokřtěnce z Moravy vykázal, a to pod trestem smrti. Prosili, aby směli zůstat přes zimu aspoň s nemocnými, ale nic nepomohlo. V říjnu byli vypuzeni ze všech 24 Haushaben jakož i mnohých menších dvorů, mlýnů, pivovarů a služeb panských, a to ponejvíce s holýma rukama. V ten čas měli tato Haushaben: Nové mlýny, Šakvice, Kobylnice, Trachtín, Pouzdřany, Přibice, Pohořelice, Nosislav, Slavkov, Dambořice. Heršpice, Mikulov, Němčice, Aleksovice, Křtěnice, Vyšnové, Tavíkovice, Čermákovice, Mozkovice, Stará Břeclava, Hodonín, Žadovice, Uhřice, Podivín. Vacenovické Haushaben bylo už dříve zničeno. Ve všech jmenovaných sídlištích bylo plno Tyroláků. Roku 1624 vydal kardinál nový rozkaz, poněvadž jich mnoho zůstalo u pánů za mlynáře, sklepmistry, vinaře, stolaře, cihláře atd. Ale ačkoli rozkaz hrozil věšením a pálením, přece jich všech nevypudil. Mnozí také odpadli a zůstali u pánů i jinde. Ještě r. 1650 brněnský sněm pánů připomínal, aby propustili ze svých služeb zbývající Novokřtěnce – ovšem pokud se neobrátili. – Že se mezi panským úřednictvem a služebnictvem až do nejnovější doby vyskytuje tolik německých jmen, připisuji z velké části té okolnosti, že jsou to potomci někdejších Novokřtěnců, které páni hojně mívali ve svých službách.

Z Moravy vypuzení obrátili se hlavně do Uher a usadili se v Sobotišti, Brodském a Levárech. V Sobotišti stali se r. 1784 katolíky, poslováčtili se, zchudli a nyní tam bydlí asi v 50 domcích v části osady, které se říká „Habáňský dvůr“, dříve Neuhof. Od roku 1639 až 1662 byl jejich představeným Andreas Erenpreiss.

 

Komunismus Novokřtěnců byl na pohled pěkná věc, ve skutečnosti však přece jen máme na něm důkaz, že v praktickém životě na dlouho je nemožný. Nebylo u nich všechno zlato, co se třpytilo. Mezi jejich předáky bylo vždycky mnoho stesků, že se kázeň nezachovává. Mistři nad řemesly nechávali si tajně aspoň část peněz, které měli odváděti do společné pokladny, podobně činili ti, kteří sloužili u pánů, jiní zas nebyli spokojeni s předepsanou prostotou oděvu a kupovali si jemnější a nádhernější oděv, zvláště ženské, což ovšem šlo na účet peněz, kterých neodvedli nebo tajně přivydělali, jiní, zvláště předáci, dávali si připravovati chutnější jídla pro sebe i své rodiny, kdežto prostí se museli spokojiti stravou kolikrát všelijakou, také vína si ze společného sklepu tajně popřávali, s pány se přátelili, nižšími bratry pohrdali a ti, zase své práce polní a jiné liknavě vykonávali, na pole pozdě chodili, nejedni též tajně na svůj vrub obchodovali, a mnozí, než by se namáhali pro společnou pokladnu, raději se odlučovali a žili samostatně jako řemeslníci, rolníci, mlynáři apod. Konec pak byl ten, že vůbec všichni byli nuceni zanechati své zásady společenství majetku, na niž kladli tak velikou váhu. Stalo se v Uhrách kolem r. 1667 a jejich kronikář k tomu dokládá: „Die Gemeinschaft wär nicht schwer – wenn der Eigennutz nicht wär!“ Kdyby nebo sobectví! Ale to mezi lidmi vždycky bylo a bude. Zde mají pěkné poučení novodobí komunisté a socialisté.

Památkou na Novokřtěnce ve Vracově je zmíněný „Habáňský kopec“. Dosud je na něm patrno, že tam bývala kdysi podzemní skrýš. Nynější lid však o Habánech neví naprosto nic, leda že prý byli bohatí a skrývali se po lesích. O tomto kopci kolují mezi staršími lidmi polobáječné pověsti, které jinak mnoho neznamenají. Tak např. dva chudí muži tam kopali, hledajíce pokladů. Přišli na kotel plný peněz, ale ukázal se jim mužík a tázal se jich co hledají. Selhali, že prý kopou „stonky“ – kořeny. V té mužík zmizel a s ním i poklad a oni strachem utekli. Jindy zas prý rozpustilí chlapci, pasáci, shodili soudruhovi do rampouchu nad skrýší boty. Ten se spustil rampouchem dolů pro ně a tam mu Habáni naplnili boty penězi a pustili. Když však druhý schválně si tam boty hodil, aby dostal peněz, Habáni mu nabili a bez bot vyhnali. – Ostatně o souvislosti Habánů a Vracovem je ještě řeč na dalších stranách.

V novokřtěnských kronikách jsou zaznamenány tyto všeobecně památné události: R. 1569 byla na Moravě velká drahota, obolí před vánocemi stouplo za míru pšenice na 30 – 40 bílých grošů, míru rži 29 – 30 gr., ječmene 20 gr., ovsa 8 – 8,5 gr. R. 1590 dne 15. září v sobotu večer a v noci bylo zemětřesení, a to na Moravě, v Čechách, Slezsku a Rakousích a způsobilo škody. ( Rovněž bylo 20.února 1615). Roku 1598 v zimě padal sníh 41 krát po sobě a v létě kolem žní stále velice pršelo, takže asi 16 týdnů nebylo téměř bez deště, škoda byla na obilí a lukách veliká. K tomu v říjnu nastal ještě pád dobytka, v habánských dvorech padlo po 40 – 60 kusech. Potom nastala i drahota, takže libra masa prý stála 2 groše i více. Roku 1604 dne 29. září ráno ode 3 – 5 hodin bylo viděti na nebi velikou zář v podobě stanu s bílými a červenými pruhy. V prosinci zas bylo vidět kometu.

 

Popis Habánů a jejich života na jižní Moravě je od p. Grygery podrobný, ale jejich pobyt ve Vracově je dost mlhavý. Proto si opět necháme poradit od p. Grygery a v jeho pamětech najdeme toto:

 

Předně tedy o původě. Původ Vracovanů byl a jest celému okolí záhadou. Příčinou je zvláštní ráz zdejšího lidu, odlišný od okolního, též trochu kroj, ale především mnoho německých jmen rodních, čili příjmení a k tomu i několik německých jmen polních tratí. Mezi Vracovany samými nedochovalo se nijakého starého podání o tom, odkud by byli. Někteří je prohlašují dokonce za potomky Švédů, což však není pravda. Zabýval jsem se pilně touto zajímavou záhadou a vyložím zde své mínění.

Německá příjmení, dosud v obci běžná, jsou tato: Aust, Bek (do nedávna), Krištof Kugler, Martin Kořenek, 1686: Jan Pančocha, Jakub Gister! Matis Kaufman, Martin Vajgl, Martin Gasner (psán též Gasnárek)! Lorenc Gasnar (i Gasnárek), Jiří Grek, 1687: Jan a Matůš Mezihorský (Mezihorák nyní) ! Kuchař, Pavel Duda, Matůš Cigánek, Tomáš Králík, Jiřík Nikl! Vavřín Matějů, Jakub Repík! Jan Černoch, Jan Zumr!, Matis Tekeli, Jan Micner (recte Münzner)? Frydrich Kůr, Mikuláš Kudláček (nyní Kudláč)! Ondřej Rokyta!, Lukáš Drnovský, Martin Vojtěch!, Jiří Pelikán, Jan Pec, Lorenc Knop, Andrys Sekeli, Jan Aust!, Václav Pres ! Václav Hylš, Jakub Mrva, Jiřík Brlka!, Václav Ručka (nyní ve Bzenci), Jiří Zahradníček, Václav Janovský, Štěpán, Čech, Helebrant, Persig, Herman, Brauner!


 

Uvádím též z úmrtní matriky jména některých osob s letopočtem, kdy zemřely a lety jejich stáří. (Tehdy se pochovávalo u kostela.) Roku 1684: Kutalík Jan, pastýř, 82 let, Markéta Kůtná 50 let, r.1685 Kristina Bartušek 56 let, Anna Přes 60 let, Martin Šinogl 47 let, Šimon Španěl 80 let, Tomáš Karnufek 50 let, Tomáš Černoch 80 let, Michal Mincner 50 let, Matůš Varadínek 56 let, r.1686: Rauskop, sused100 let, r. 1687: Kateřina po Václavu Presovi 70 let, r. 1688: Anna, vdova po Janu Varadínkovi, 76 let, Michal Černý sused, 76 let, Rozina Šimka Brlky 50 let, r. 1689: Jiřík Procházka 70 let, Balcar Iž 70 let, Martin Havlíček 60 let, Lorenc Nejsar 60 let, Anna Karnofkova 60 let, Lorenc Mívalt 50 let, r. 1690: Martin Grek 70 let, r.1691: Jiří Bek 70 let,r. 1695: Anna Nikl 60 let, Jakub Mezihorský 70 let, r. 1696 Jakub Pres 66 let, Alžběta Zumr 66 let, Jan Sommer 80 let, r. 1697: Jiří Bílý 66 let, r. 1698: Jiří Longa 73 let, r.1699: Kristina Kunická 60 let,, r. 1702 Baltazar Iž 100 let, Jan Polášek 80 let, r. 1704 Matouš Cyganek 100 let, Kateřina Novotná 75 let, r. Tomáš Tománek 70 let, r.1712 dne 4.února zemřel Jakub Mrva 75 letý, dobrodinec chrámu Páně sv. Vavřince a bratrstva škapulířového, r.1713: Krištof Kugler 70 let, Ondřej Rokyta 80 let, Paulus Flagr 75 let, r. 1714 Martin Vlček 80 let, r.1725: Tomáš Šnajdr 106 let, r.1728 Jakub Goliáš, dobrodinec chrámu, pochován v kostele u oltáře škapulířového. ( rod Goliášův přistěhoval se počátkem století 18. asi z Milotic).

Schválně udávám při těchto jménech leta stáří, počítá-li se totiž dle nich zpět, možno aspoň po většině, míti za to, že tato jména ve Vracově byla již před rokem 1638, kdy začínají matriky bzenecké, ba již počátkem století 17. Nedá se s pravděpodobností mysliti, že by všichni lidé právě zde jmenovaní byli se přistěhovali do Vracova během války 30leté, protože Vracov touto válkou nebyl příliš krutě postižen, takže velká většina rodů během války i po ní zůstala tatáž jako před ní. Máme tudíž před sebou ve jménech v tomto odstavci uvedených vracovská jména, jak zde byla před 300 lety!

Pokud se týče cizích jmen, přichází nám velmi vhod výpis jmen z bzenecké matriky. Z něho totiž jde najevo, že je pouhou libovolnou domněnkou, jakoby část Vracovanů pocházela od Švédů. Švédové vůbec objevili se na Moravě poprve teprv roku 1642 a tudíž usaditi se zde byli by mohli až někdy po tomto roce, zatím však jak vidno, byla zde ona cizí jména již v v letech 1638 – 1642! Nemohou tedy jména ta býti švédská, ale jsou německá. Dále pak možno usuzovati, že byla-li zde již v letech 1638 až 1642, byla zde jistě také už před tím, a jak možno souditi z úmrtní matriky – již počátkem století 17. Jistý důkaz pro to máme aspoň z roku 1612. Na hlavním zdejším zvoně, litém toho roku, čtou se dosud jména některých vracovských občanů z té doby a jsou tato: Bendík, Twruschke (tj. Tvarůžek), Blimel, Liebik, Weis, Jettner, Toffl, Kitner. Šest těchto jmen je německých! ( Jména: Bendík, Tvarůžek, Blimel, či Plimel, Kitner – vyskytují se též v Matrice bzenecké v letech 1638 – 1641). Nápis na zvoně je taktéž německý – a sotva jen tak náhodou, neboť tehdy němčina na Moravě nepanovala tak dalece, že by mohl zvonolitec z pouhé libovůle odvážiti poslati do čistě české osady zvon s nápisem německým! Na hlavním zvoně bzeneckém, ulitém skoro téhož času, r.1613 je nápis český a s dodatkem, že zvon byl ulit, „nákladem J.M. pana Jana Kryštofa Pruskovského a úřadu vší obce Bzence“. Na našem zvoně však stojí psáno, že jej dala ulíti „ die Gemein zu Fracz“, a též jméno patrona, ačkoli je to tentýž pán jako na bzeneckém zvoně, je i s titulaturou psáno po německu. Z toho možno odvozovati, že jako Bzenec byl tehdy český, tak zase Vracov, ne sice úplně, ale z části německý. Také na menším zdejším zvoně, ulitém r.1604, průpověď je sice latinská, ale podpis zvonolitcův německý. Jestliže však jest jisto, že německá jména byla ve Vracově již počátkem století 17 pak nemůže býti jinak, leč, že se sem Němci nastěhovali už ve století 16. Zbývá jen otázka, ve kterých to asi bylo letech? A tu nám zase přichází na pomoc opis staré listiny z r. 1565, česky psané, jejíž znění uvádím v II. díle této knihy: tam se jmenuje jistá polní trať „Husmus“ – což jest jméno německé! Toto jméno dosud se udrželo a s ním ještě jiná německá jména polních tratí, která jsem dříve již připomněl, a která jistě pocházejí z téže doby. V tom bychom měli svědectví, že Němci přišli ještě před rokem 1565. A bylo to jistě delší dobu před tímto rokem, jelikož, když se i polní tratě tehdy dle nich jmenovaly, byli zde již asi dobře usedlí. Kdy tedy přišli? Na to již věru není těžká odpověď: poukazuji jen zpět, co tam psáno o Vracově k roku 1547 a 1551 – a to postačí. Tam jak se domnívám je, pravá odpověď. Má domněnka dle toho, a to úplně odůvodněná, je tato: Německá jména vracovská jsou pozůstatkem po osadnících novokřtěnských, kteří se ve Vracově usazovali od r.1547 po všechna další léta až téměř do konce století 16., a ojediněle snad ještě i počátkem století 17., kteří však záhy již, aby ušli stálému pronásledování, přestupovali na víru katolickou anebo aspoň bratrskou, která jim byla bližší, a ponenáhlu se počešťovali, takže asi koncem války třicetileté s domácím českým obyvatelstvem vracovským již docela byli smíšeni. V bzenecké matrice z roku 1638 která jest psána česky, není nijaké narážky neb zmínky o tom, že by tehdejší Vracovani byli Němci a též zdejší matrika z r. 1684 je psána po česku.

A k tomu jsem vypátral ještě něco. Dal jsem si práci a ze všech spisů o Novokřtěncích , které mně byly po ruce, vypsal jsem všechna novokřtěnská jména, jichž tam byla uvedena velká hojnost ( a to hlavně ze 16. století a též z úředních listin!) a k svému překvapení shledal jsem mezi nimi některá nejen starší, ale i nynější jména vracovská! Tato jména zde vypisuji. Připomínám však, že za oněch dob jména rodová čili příjmení nebyla ještě ustálena, též jejich pravopis se měnil, jako i to, že Novokřtěnci se mezi sebou nazývali často jen křestními jmény, k nimž přidávali jméno řemesla nebo zaměstnání, např. Weber, Schuster, Müller, Klingenschmied, a nebo i jméno místa odkud kdo pocházel. Příjmení však i přesto jsou velmi četná, ba je jich většina. Jejich křestní jména, i jména dle zaměstnání nebo původu, se stala časem i příjmením. I jména shodující se s vracovskými jsem našel tato: Hans Beckh též Pek, což je Bäcker- pekař, Walser Schneider, Mattes Gasser, Justina Gasserin ( z čehož asi vzniklo později Gassner- Gasnárek), Eitelhans Ginger což je asi nynější Ingr, jelikož G se zaměňovalo s J, jak v němčině tak v češtině, Nikl, Niel Stein, Nikl Kuentz, což je německá zkratka z Nikolaus, Mikuláš, Christian Heckl, (jméno tyrolské), Georg Műhlwalder též Műhlwald – což je jméno tyrolské osady, odkud r. 1558 někteří Novokřtěnci se odstěhovali na Moravu a z něhož asi vzniklo vracovské Mívalt. Podobně mohlo vzniknout vracovské Kůr ze švýcarského místního jména Chur, kde byli též Novokřtěnci. Dále jsem našel jméno Leonhard Reuss též Reiss, které souvisí s vracovským Raiskup, psávaným ve starých matrikách též Rauskop, Reiskub a jednou chybně i Rauskolb. Jméno Raiskup (též …b) povstalo z příjmení Reuss nebo Reiss a křestního Jakob, zkráceného v němčině na Kob, Kobi, jako se v češtině zkracuje v Kuba. Podobně vzniklo nynější Rajsigl z Reiss a křestního Sigl tj. Sigmund. Jméno Jurnikl zase ze dvou křestních jmen Jőrg tj. česky Jura a Nikl- Nicolaus. Spojování dvou jmen v jedno nebylo nijakou zvláštností, neboť častěji při osobách stejného příjmení bylo i nutným, aby se osoby rozeznaly. – K vracovským jménům Fridrich a Loprais poznamenávám, že jsou rozšířena též jinde na Moravě a též na Uher. Slovensku, kdež se Novokřtěnci taktéž usazovali.


 

Mimo jména právě uvedená, přišel jsem ještě na jiná, která se shodují s nynějšími německými jmény v našem okolí. Také ta zde vypisuji: Lienhart (nyní ve Bzenci), Siegmund Hoffer též Hofer, Christian Häring (Herink ve Bzenci), Schlesinger (tolik co Slezák), Kuentz tj. Kunc, Merten Gotsman (nyní Kocman), Holzmann, Tuber, Maarez (nyní Mores) Rausch.

Pro úplnost i zajímavost vypisuji zde taktéž jména bzenecká, jak jsem je našel v urbariálním soupise majitelů domů ve Bzenci r.1604: Matouš Hertl, Jiřík Hertl, Pavel Strempl, Šimon Klaus, Jan Špornwayn, Pavel Hoppa, Jiřík Human, Martin Fryb, Matouš Mayvner, Martin Helezpocher, Matouš Henig, Jiří Wolf, Jakub Hodrych, Martin Wisner, v Olšovci Jura Hass. Těchto jmen však byla ve Bzenci oproti českým jen menšina. Za zmínku také stojí, že už tenkrát bylo ve Bzenci mnoho židů, asi v tomtéž poměru jako nyní!

Novokřtěnská jména vracovská pocházejí , jak jsem zjistil, většinou z Tyrolska – a to z různých krajů, některá jsou i ze Švýcarska a Švábska, některá snad i z Hessenska, jelikož se mezi Novokřtěnci vyskytují častěji i Hessové. Zajímavé je, že se mezi starými (viz r.1639) vracovskými jmény vyskytuje i jméno Tell – jméno švýcarského národního hrdiny.

Vždycky mně býval nápadný typ vracovského lidu, zdálo se mně, že je v něm cosi švýcarského nebo vůbec švábského. A poněvadž jsem věděl, že právě z oněch končin přišli v naše kraje Novokřtěnci, pátral jsem v tom směru a – jak vidno, má domněnka se ukázala aspoň částečně, správná. Osídlování Novokřtěnci se ve Vracově dělo , jak již napsáno od r. 1547. Možná však už před tím, za pánů ze Žerotína, kteří jim přáli, hlavní jádro asi přišlo v r. 1547, k němuž se časem přidávali další příchozí, snad až do let 1580 – 90, kdy panství přešlo na pány z Proskova. Z počátku zde snad měli i nějaké menší Haushaben, avšak ve druhé polovici 16. století, ani počátkem 17. o něm není zmínky, ačkoliv o všech jiných sídlištích z té doby jsem zprávy našel, a to zvláště z nejbližšího okolí ve Vecenovicích a Žadovicích. Též ve Bzenci v soupise z r. 1604 není o nich zmínky. Bezpochyby jim páni z Proskova a snad i jejich předchůdcové z Inky nepřáli a neutlačovali jich sice, ale naléhali, aby se přizpůsobili domácímu lidu, což oni též činili. Ve Vacenovicích, které od 1586 patřili k panství bzeneckému, měli prý pronajatou tvrz za 25 zl. ročně a každou třetí ovci, ale r.1604 byli prý od pana Jana Krištofa z Proskova vypovězeni. Nezdá se však, že by bylo vypovězení pomohlo, protože tam měli své silné Haushaben ještě i v první roky třicetileté války. Po té pohromě se možná někteří uchýlili do Vracova, protože se nikde jinde v okolí nedochovalo tolik německých jmen jako ve Vracově a tedy se dá předpokládat, že byl Vracov jakýmsi útočištěm Novokřtěnců.

Dr. Beck se zmiňuje o německých zvycích ve Vracově. Co tím mínil, nesnadno uhodnout, snad to již vymizelo. Co lze dosud zvláštního pozorovat a snad za zbytek vlivu novokřtěnského pokládat, je samostatný vracovský kroj, jenž je odlišný od okolního a zvlášť dříve býval jednoduchý, beze všech nápadných ozdob, jako např. vyšívání u žen,neboť paráda byla u Novokřtěnců zakázaná a v oděvu předpisována přísná a prostá uniformita. Dále je tu zvyk, jenž může být též po Novokřtěncích, ale pomalu již mizí, že totiž hlavní jídlo denní se neodbývá v poledne, nýbrž až k večeru, na oběd se kromě neděle nevařívá. Kromě toho zdejší lidé, známí svou pracovitostí a přičinlivostí a je přitom celkem uzavřené povahy, k cizím nedůvěřivé až drsné, což obé by připomínalo Habány. V řeči je nápadné, že se zde venkoncem užívá pouze měkkého el, místo tvrdého slováckého, což je zajisté zbytkem někdejší němčiny.

 

Dle p. Grygery jsme určitě potomky Habánů, určitě by bylo dobré zjisti, kde dům Habánů skutečně byl, jestli je to opravdu bývalý dvůr, tj. dnešní sokolovna? A je zde ještě jedno důležité ALE, Habání byli hluboce věřící křesťanská sekta, která pro uchování své víry byla ochotna přestěhovat se do cizí země, cizího prostředí a zde čelit útokům, jichž byli snadným cílem. Rod Pruskovských byl katolický, členové rodu zastávali důležité posty u císařského dvoru, kde nebyli trpěni vyznavači jejich víry. To znamená, že na svém panství Pruskovští těžko trpěli jinou víru. A že by Habáni přišli do Vracova z takové dálky, aby zde přešli na jinou víru? Toto jsou otázky, které by bylo zajímavé vyřešit.

 

Perlička na konec- většina Habánů odešla z jižní Moravy do Horních Uher a když byli pronásledováni i zde, údajné většina odplula lodí do Ameriky. Zde prý v dnešní době jejich víru vyznává 17 procent věřících, přes ortodoxní věřící, jakými byli v 16. století( je možné je vidět i v televizi, jsou to taková společenství, které vypadají, jako by žili před sto lety) až po mírné protestanty, kteří mají víru upravenou pro moderní život.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

oprava chyby

(vracovják, 8. 2. 2013 11:53)

na konci, jak se píše o Pruskovských nemá být ve větě jejich víry, ale jiné víry. Tiskařský šotek.